Dlouho jsem nepřispěla žádným novým příspěvkem a tak trochu nebyl čas... Vždycky ale po delším focení a hodin strávených úpravami a přemýšlením o fotkách, přijde zákonitě trocha rozjímání. Jsem tak "vychovaná" všemi těmi "umělci" v prostředí, kterém jsem se dlouho pohybovala. Nerada jen "mačkám". Stále ještě ovlivněna studiem grafické školy, jsem naučena hledat, jak se říká, ten pravý "záměr" a vše umět "obhájit".
Mě osobně se nejvíc líbil názor, že dobrý fotograf se pozná podle přístupu a hlavně nápadů.
Malíř také nemaluje vrcholné dílo jen tak z ničeho nic, nejdřív se musí naučit malovat a míchat barvy, samotný talent nestačí. Ve fotografii můžete mít nápady na úžasné záběry, ale pokud je nedokážete technicky zrealizovat, pak jsou k ničemu. Také se hodně zamýšlím nad kompozicí fotografovaného. Nemám ráda, když se nepěkně uříznou ruce, nohy. Ale správná kompozice, jak už nás na škole učil Robert Vano, je opravdu celá věda. Kde ale snímek ukončit záleží na mnoha faktorech. Je to hodně o citu, vždycky říkával. Stejně tak pohybující se předměty, nebo lidé by se měli pohybovat do fotografie a ne z ní.
 |
| Všimněte si jak rušivě působí „uříznutí rukou“. I přesto, že snímek zdaleka není špatný, ruce na něm divně chybí. |
Ale Nestačí jen mít dobré fotografie, ale znát lidi a dosáhnout toho, aby důvěřovali vaší schopnosti odevzdat jim slušně odvedenou práci. Fotograf pracuje s lidmi, proto musí být osobnost, která dokáže na focení vytvořit příjemné prostředí, protože stres se na výsledku pozná, a taky být dobrý psycholog, který se rychle lidem dostane pod kůži. Právě osobnost fotografa je pro úspěch v oboru důležitá. Nemůže to být člověk, který jen čeká na příkazy, musí být aktivní a tvůrčí.
Identita fotografa, jeho rukopis by měly být z fotek zřejmé. Fotograf musí vědět, co chce
Když tedy přemýšlím, kam své fotografie směřuji. Určitě někam do sekce: "něco mezi komerční a uměleckou fotkou".
Ve škole nás učili, že je dnes nutné v umělecké fotce hlavně šokovat. To mi vždy není zcela blízké. Proto volím střední cestu. Takovou, kdy k vám bude fotka promlouvat. Ve fotografiích můžete vidět klam, smutek, sexualitu, stydlivost, mlčenlivost i prostořekost a impulsívnost. Proto fotím portréty a zaměřuji se na oči. Oči jsou do duše okno, já si myslím, že vnitřní pocit a vnitřní krásu lze ztvárnit vizuálně taky jinak. Zavřené oči navíc portrétu dodávají na tajemnosti. Můj názor je, že fotografky ženy se více otevírají, více odhalují neprvoplánovou ženskost, než muži fotografové. A tím směrem se snažím jít.
Jak už jsem psala dříve, často hledám inspiraci na internetu. Není tomu dlouho, co jsem objevila fotografie fotomodelky s pseudonymem: Metteorwa (http://metteorwa.blog.cz/rubrika/metteorwa-modelkou) Již dříve jsem si jí všimla na fotkách od Petra Žižáka, který mě velmi fascinoval. Momentálně mne zaujala fotografie od Ludmily Foblové s modelkou ve vaně. Už dlouho jsem hledala vhodné prostředí pro focení své sestry k zachycení jejích modrých vlasů, které jsou velmi zajímavým artefaktem. Zde jsem se snažila opět promlouvat k divákovi skrze oči, které jsou i přes výrazné vlasy na fotografii dominantní.
