Dříve se psaly deníčky, dnes se píší blogy...

Není tomu dlouho, co jsem při úklidu vyhrabala své staré deníkové zápisky z dětství. Trochu jsem zavzpomínala na dobu 90. let bez sociálních sítí, v čem se lišila a co mělo svého ducha... Ano, i můj deník toho ducha měl :)

 Někteří z nás píšou své pocity a myšlenky na svůj blog. Někdo zas rád sdílí svůj život na sociálních sítích – píše si statusy, vkládá fotky… Kdo z nás však ještě vlastní klasický nedobytný deníček? Co je to v dnešní době soukromí?

mé staré deníky z roku 1999

Jdu do koupelny, jsem off line!

I takhle můžou znít některé statusy na Facebooku. Člověk aby se děsil, co nám to uživatelé na sebe neprozradí. Přiznám se, že jeden čas jsem Facebook používala také jako takový „deníček“. 
Po čase jsem si vypěstovala mírnou závislost na sdílení fotek ze svého života a svoje zážitky doslova cpala lidem pod nos. 
Zdá se mi, že člověk začíná na sociálních sítích vnímat soukromí úplně jinak. Nebyla dřív náhodou fotografie zamilovaného páru záležitostí, kterou se člověk chlubil jen svým nejbližším? Dnes už však zdánlivě platí odlišná pravidla a takové fotky by měli shlédnout všichni vaši Facebookovští přátelé a nezáleží na tom, jestli je znáte nebo ne.


Lidé nevyužívají k osobním "zpovědím" jen sociální sítě. Kdysi dávno jistá moudrá osoba řekla, že každý, kdo si píše deník, v jádru touží potom, aby byl přečten. Je to evidentní, když se zadíváte na blogové deníčky. (A velká část blogerů opravdu svou stránku jako zpovědnici využívá.) Nevím, proč si až zvráceným způsobem myslím, že to není správné. Lidé na internetu otevírají svou duši, svá nejtajnější přání, která by měla být jen jejich. Jako by dnešní svět plný kontaktů a společnosti stále více od lidí samotných oddaloval.


Milý deníčku...


Deník jsem si psala do deváté třídy na základce. Bylo to přímo umělecké dílo, protože jsem využívala také své kreativity. Deník jsem si doslova "malovala". Bavilo mě si pokaždé večer sednout a několik minut psát na listy papíru svoje zážitky. Když to přeženu, svěřovala jsem se někomu, kdo byl schopen mlčet a naslouchat mi, jak dlouho jsem potřebovala. Kdežto když se odhodláte vylít si srdce na blogu či sociální sítí, dočkáte se s velkou pravděpodobností pobouřených reakcí druhých a někdy dokonce i pomluv, které byste rozhodně neočekávali. Vždyť jste si jen vylili srdce… 


Jenže v tom je ten problém. Ulevili jste si a možná se zbavili nepříjemných pocitů. Jenže uvědomte si, že jste sdělili svoje myšlenky lidem, kterým byste je normálně neřekli. Nikdy byste s nimi svoje problémy nerozebírali z očí do očí. Tak proč jim je tedy tak často nevědomky předhazujeme? Není lepší popovídat si o tom, co nás trápí, s našimi nejbližšími přáteli, popřípadě je zapsat do starého dobrého deníčku?


Psaním deníku se rozvíjí vaše kreativita!

Dnes už si sama deník nepíši, ale můj názor, že ručně psaný deník je dobrá věc, se nezměnil. Doporučila bych ho jako terapii každému, kdo má nějaké trápení, protože si díky němu utříbíte své myšlenky, postoje, názory, aniž by vás to mohlo poškodit, tím že se někomu svěříte a ušetříte se tím případných nežádoucích posměšků okolí. Navíc může být, jak hlubokou a upřímnou duševní zpovědí, tak promyšleným uměleckým dílem na straně druhé. 

Všichni dobře víme, že paměť je vrtkavá dáma, o jejíž přízeň dříve či později přijdeme. Vzpomínky se pokryjí prachem a první lásky zahalí zapomnění.

staré zápisy vás po čase kolikrát velmi pobaví :)

Kdo říká, že musí být psaní deníku nutně stereotypní nudná záležitost? Můžete psát originálně, s nadhledem a při zpětném pohledu obohatit své všední zážitky o pořádnou dávku humoru. Rozvíjí se tak vaše kreativita a zlepšuje se styl psaní. Kdo ví, možná ve vás dřímá budoucí spisovatel… Vaše deníkové zápisky vám sice nikdo „neolajkuje“, vytváříte si tak ovšem cenné vzpomínky, které by se vám na sociálních sítích nikdy nepodařily tak dobře zaznamenat. Nechoďme proto bezmyšlenkovitě s davem a nezapomínejme na deníčky, jen proto, že už nejsou moderní. Nebyla by jich přece škoda? Nezbývá nám tedy doufat, že útlak blogů a sociálních sítí přežijí…

Psychologové polemizují o blahodárném vlivu deníků, literární kritici plesají nad hodnotou nalezených zápisků slavných osobností a důchodci potlačují slzy u svých starých vzpomínek.



Nulová rozmanitost zabíjí tvořivost. Stejnost plodí stejné a ještě více stejného. — Jonas Ridderstrale

Příběh, všechno má příběh – jen ho stačí vidět. — Bohumil Hrabal