Moje fotomodelka Péťa

Je velmi těžké najít člověka, se kterým se dobře spolupracuje a dokážeš s ním vytvářet své vize. Většina z nás si asi vyzkouší první focení lidí u svých nejbližších. Je to logické a nejjednodušší. Nejsou z vaší strany v podstatě žádné zábrany, s modelem (modelkou) se znáš, tak není příliš co řešit.

Tímto způsobem jsem začala fotografovat i svou sestru. Je ideální objekt, protože je krásná a zároveň není všední. Do fotek vloží klidný melancholismus, kombinovaný s přirozenou provokací. Měla jsem už možnost fotit několik různých slečen, ale ke každé musíš přistupovat úplně individuálně. Ráda hledám objekty, které mají něco v sobě. Řekněme, že hledám takový jakýsi "osobnostní indivdualismus". 

Začít si hrát na modelku je dnes velmi moderní a snadná cesta k sebevědomí a díky stále větší dostupnosti vybavení obyčejným smrtelníkům to není nic těžkého. Ale udělat z modelky počin, který nese jasné sdělení naší myšlenky. To už je věc druhá. A rozhodně ne jednoduchá. Vyfotit na nábřeží hezkou dívku prostě nestačí – ano, je hezká (dívka, tedy i fotka), ale tím to končí. V naprosté většině případů chybí ona klíčová „emoce opravdového obrazu„, v níž by se ono nepřekvapivé krásno zkombinovalo ještě s něčím. Bez toho fotka prostě nebude fungovat. Ale Přiznávám, že také ne vždy se mi tento počin daří. U Péti se emoce fotí velmi snadno protože je pro mě symbolem křehkosti, nejen pro její tip postavy, který výsledek ještě více umocňuje. Zároveň je pro mě jakýmsi stělesněním určité dekadence. Postojem projevovaným odmítáním moralizujících norem, spletitými duševními náladami a jakéhosi zmaru, který se projevuje v určitém jejím bohémství.

Do fotek vkládám kus modelky. Nikdy tedy nevybírám místo dříve, než vím, koho budu fotit. Fotografovaného většinou již znám a výběrem místa podpořím  jeho přirozenost, nebo naopak zdůrazním jeho přirozenou provokaci.

Tereza Dotlačilová: “Dobrý fotograf na modelku kouká jako na kus hlíny, který je potřeba modelovat.”

Co znamenalo focení na hřbitově

Série fotek ze hřbitova si velmi vážím. Nejen proto, že to byl i trochu adrenalin, ale především, že se záměr povedl. Fotografie jsou melancholicky romantické a ukazují dívku křehkou, něžnou a zároveň velmi bolestnou. Prostředí hřbitova zde dotváří požadovanou atmosféru. 

Většinou se setkávám s tím, že lidem se přirozeně líbí jiné věci. Koukají se na fotografie jako na odraz reality. Žádný příběh v něm už nehledají. Já ale nechci fotit realitu. Fotím především pocit!

Další focení s Péťou proběhlo u sgrafitové zdi V Plzni. Toto téma mělo být také trochu avantgardního rázu. Opět trochu provokativní téma. Tentokrát založené na násilí. Je tu opět zdůrazněn kontrast, který mi k této modelce sedí nejlépe. Je to právě křehkost a násilí. 

S Péťou mám do budoucna ještě mnoho plánů. Jediné, co nám nepřeje spolupráci je momentálně její studium. Jakmile bude mít po zkouškách těším se, jak pro ni budu mít další nápady.