Krása je v oku toho, kdo ji vnímá

Často hledám inspiraci pro svou tvorbu na Fotopátračce a zde mě také zaujaly snímky fotografa Petra Žižáka z lounského kraje. Už od prvního okamžiku mi připadaly, že fotky svou myšlenkou mají velký potencionál. Nedalo mi to a vygooglila jsem si tohoto autora. Zjistila jsem, že stal začátkem srpna vítězem čtenářské fotografické soutěže Reflexu AKTY X 2010. Porotu tehdy zaujala jeho fotografie Tereza.

O to více mě potěšilo, když jsem se dozvěděla, že jde o umělecké portréty žen – akty pořízené klasickou fotografií, tedy pomocí filmu a vývojky, nikoli digitální technikou.  

Co mě ale hned vzápětí zarazilo, když jsem se dozvěděla, že jeho odhalené či spoře oděné ženy ovšem někoho z návštěvníků jeho výstavy natolik pobouřily, že neváhal usednout a psát nesouhlasné dopisy. Umělecké fotografie prý označili pisatelé za pornografii. Přišlo prý několik anonymů, ve kterých nešetřili vulgárními slovy.

 Tehdy se k tomu vyjádřil slovy: „S takovou reakcí jsem se setkal poprvé,“ sdělil Petr Žižák. „Ale beru to sportovně. Svobodu projevu mají jak umělci, tak samozřejmě i lidé ve svých ohlasech. I když jsou dopisy urážlivé, jsou pro mě i pro výstavu vlastně také reklamou,“ řekl.

Po pravdě mě to dost zaráží, na internetu denně vidím odhalené fotografie jiných "rádoby" umělců a nikomu to nevadí, naopak. A jakmile nejde snad o "vyumělkovanou krásu" už je to pornografie?!  Někdo zastává pravidlo méně je více, někdo udělá z portrétovaného plastikovou figurínu. 

Občas mne překvapí, jak diametrálně odlišné je vnímání lidí na jeden podnět. Položili jste si někdy otázku, proč tomu tak je? Jsme opravdu natolik rozdílní ... ? Přirovnejme to k jinému umění. Český fanoušek je totiž docela pohodlný a navštěvuje raději hudební akce, kde vystupují zavedené hudební formace, než aby si dal tu "namáhavou" práci ... a našel si interpreta, který může být jeho srdci i bližší. Proto je návštěvnost mnoha koncertů a festivalů doslova tragická. A tak je to ve všem, i ve fotografii.

Petr Žižák je svým pojetím neobvyklý. Líbí se mi, že zkouší nové věci a za každou cenu to není podbízivé. Všechny fotografie jsou zasazeny do prostředí starých, opuštěných místností, kde právě vynikne krásné ženské tělo a to je mi blízké.

Kolik znáš kompozičních pravidel, tolikrát jsi člověkem

Skvělá znalost fotoaparátu, všech jeho funkcí, včetně hbitých prstů ještě zdaleka není zárukou úspěchu. K čemu ti bude technicky perfektní (dobře zaostřená, správně exponovaná, barevně korektně vyvážená) fotografie, když bude obsahově "o ničem"?!

Podívám-li se kolem sebe, jsem přesvědčena, že spousta fotografů řeší hlavně fotoaparát, se kterým fotí, techniku přístroje, jako např. hloubku ostrosti a pak možná ještě výběr prostředí... Na čem záleží nejvíce, je ale hlavně kompozice. 

K tomu, jak dobře fotit, nepotřebuješ fotit zrcadlovkou, ani drahými profesionálními foťáky. Záleží pouze a jenom na tobě!

fotografie z internetu

Neexistuje způsob, jak správně fotit. Existují ale vodítka, či pravidla, které dokáží fotografii učinit poutavou a přitáhnout pozornost diváka. Malíři, architekti a umělci všech oborů od samého počátku věků věděli, jak navodit harmonii a nechat svoje dílo zapůsobit. Řídili se pravidly kompozice.

Samotné nastavení hodnot na fotoaparátu nestačí. Objekt pro fotografování může vypadat sebelépe, ale pokud ho špatně nakomponujeme, fotografie bude nudná, fádní a nebo se ti na ní nebude něco zdát.

Každý má tendenci fotit všechno na střed. Je to přirozené. Když se na někoho díváte, také se díváte tak, aby byl ve středu vašeho zorného pole. Jenže na fotografii to obvykle nevypadá dobře.

pravidlo třetiny v mé fotografii

Sama se stále učím a zdokonaluji. Aby byly fotografie lepší, snažím se vyhýbat středu. Pravidlo komponování podle třetin se osvědčilo mnoha fotografům. Fotografii pomyslně rozděl pomocí čtyř přímek na stejné třetiny a vzniknou tak čtyři průsečíky. To jsou právě ta místa, kam měl směřovat hlavní objekt.

Pravidla třetin, nebo také takzvaný zlatý řez, se dá využít u všech typů fotografie. 
U portrétu se ostří na oči. Pokud fotíš celou postavu, umísti ji na jednu ze svislých přímek, ale vždy tak, aby její pohled směřoval do prostoru fotografie. Stejné pravidlo platí u fotografie obličeje, snaž se ale zaměřit průsečík na oči.

Motto na závěr

Josef Sudek:

"Kompozice, to je takovej vořech. Kdybyste přečetli všechny knížky, které o tom jsou, tak se jich, když se tak trochu koukáte, nemůžete moc držet. To je jenom předpis. Vy musíte vycítit tu svoji kompozici! Postupně. Ono to nejde najednou. Ovšem ty základní prvky, ty tam vždycky trochu musí bejt! Určitě jo."

Moje fotomodelka Péťa

Je velmi těžké najít člověka, se kterým se dobře spolupracuje a dokážeš s ním vytvářet své vize. Většina z nás si asi vyzkouší první focení lidí u svých nejbližších. Je to logické a nejjednodušší. Nejsou z vaší strany v podstatě žádné zábrany, s modelem (modelkou) se znáš, tak není příliš co řešit.

Tímto způsobem jsem začala fotografovat i svou sestru. Je ideální objekt, protože je krásná a zároveň není všední. Do fotek vloží klidný melancholismus, kombinovaný s přirozenou provokací. Měla jsem už možnost fotit několik různých slečen, ale ke každé musíš přistupovat úplně individuálně. Ráda hledám objekty, které mají něco v sobě. Řekněme, že hledám takový jakýsi "osobnostní indivdualismus". 

Začít si hrát na modelku je dnes velmi moderní a snadná cesta k sebevědomí a díky stále větší dostupnosti vybavení obyčejným smrtelníkům to není nic těžkého. Ale udělat z modelky počin, který nese jasné sdělení naší myšlenky. To už je věc druhá. A rozhodně ne jednoduchá. Vyfotit na nábřeží hezkou dívku prostě nestačí – ano, je hezká (dívka, tedy i fotka), ale tím to končí. V naprosté většině případů chybí ona klíčová „emoce opravdového obrazu„, v níž by se ono nepřekvapivé krásno zkombinovalo ještě s něčím. Bez toho fotka prostě nebude fungovat. Ale Přiznávám, že také ne vždy se mi tento počin daří. U Péti se emoce fotí velmi snadno protože je pro mě symbolem křehkosti, nejen pro její tip postavy, který výsledek ještě více umocňuje. Zároveň je pro mě jakýmsi stělesněním určité dekadence. Postojem projevovaným odmítáním moralizujících norem, spletitými duševními náladami a jakéhosi zmaru, který se projevuje v určitém jejím bohémství.

Do fotek vkládám kus modelky. Nikdy tedy nevybírám místo dříve, než vím, koho budu fotit. Fotografovaného většinou již znám a výběrem místa podpořím  jeho přirozenost, nebo naopak zdůrazním jeho přirozenou provokaci.

Tereza Dotlačilová: “Dobrý fotograf na modelku kouká jako na kus hlíny, který je potřeba modelovat.”

Co znamenalo focení na hřbitově

Série fotek ze hřbitova si velmi vážím. Nejen proto, že to byl i trochu adrenalin, ale především, že se záměr povedl. Fotografie jsou melancholicky romantické a ukazují dívku křehkou, něžnou a zároveň velmi bolestnou. Prostředí hřbitova zde dotváří požadovanou atmosféru. 

Většinou se setkávám s tím, že lidem se přirozeně líbí jiné věci. Koukají se na fotografie jako na odraz reality. Žádný příběh v něm už nehledají. Já ale nechci fotit realitu. Fotím především pocit!

Další focení s Péťou proběhlo u sgrafitové zdi V Plzni. Toto téma mělo být také trochu avantgardního rázu. Opět trochu provokativní téma. Tentokrát založené na násilí. Je tu opět zdůrazněn kontrast, který mi k této modelce sedí nejlépe. Je to právě křehkost a násilí. 

S Péťou mám do budoucna ještě mnoho plánů. Jediné, co nám nepřeje spolupráci je momentálně její studium. Jakmile bude mít po zkouškách těším se, jak pro ni budu mít další nápady.